TXT
Na počátku byla kresba
Na počátku všeho byla kresba. Kresba jako forma rychlého deníkového záznamu, kresba jako forma komunikace. Jejími hranicemi – pokud tedy vůbec o hranicích lze v kontextu tvorby Jiřího Franty a Davida Bohma hovořit – však nebyl list papíru, či poznámkový blok, ale prostor – zdi pražské galerie Nod. Prázdnou galerií, vonící po čerstvém nátěru, to začalo, ale také skončilo. Na konci, tak jako v případě řady dalších kreseb, které autoři vytvořili ať na stěnách, na zemi, či ve sněhu, totiž zase nezbylo vůbec nic – v poslední den výstavy autoři své kresby v prostorách pražské galerie přetřely bílou barvou. Nic (?), spíše živá vzpomínka na každodenní práci, dokumentace a tedy i nesčetné množství časosběrného materiálu, jehož archivované fragmenty dále sloužily jako výchozí bod nebo stavební prvek pro vznik nového díla, či další impulz k tematizaci principů společné tvorby. Tak tomu bylo v Jihlavské galerii Půda (Možností je mnoho důvodů málo (2008)). Pro Jiřího Frantu a Davida Bohma je to především o kontinuálním procesu a snaze narušovat hranice, které jim vybraným médiem byla vytyčena. I přesto, že se tato dvojice pohybuje na pomezí instalace, kresby a performance, jejich zorné pole je vždy směřováno především ke kresbě.
Monumentální, nicméně často efemérní kresby příznačné především pro počáteční tvorbu autorů se pohybují se na pomezí snového světa a každodenní reality. Tematické ohraničení není prioritou, kresby jsou často výsledkem řízení náhody, volných asociací, momentálních impulzů či reakcí na práci druhého. „Explozivně – snová estetika“, která je pro řadu (nejen) velko-formátových kreseb typická, umožňuje autorům propojovat zdánlivě nesourodé entity a nejedenkrát dává vzniknout hybridním formám, jež ve své „roztříštěnosti“ a grotesknosti mohou fungovat jako příhodný odraz současného světa. Primárně se však nejedná o snahu kriticky nahlížet společnost či mechanismy, které její chod ovlivňují, jak by se tomu mohlo zdát z některých počinů ve veřejném prostoru či výstavě Snadná danost (2008), kde autoři skrze kresbu a instalaci zpracovali novinový materiál dvou nejčtenějších bulvárních deníku. Jde především o kresbu, její podstatu a přesahy do dalších médií. Snaha narušovat hranice kresby je patrná již z raných velkoformátových kreseb. Kresba Bez názvu (2007) pro pražskou galerii Mánes je toho příkladnou ukázkou. Autoři ignorují galerií vymezený prostor, t.j. hranice závěsného systému na zdech galerie. Kresba nejen expanduje za hranice zdánlivě možného, ale současně integruje závěsný systém do kresby, jehož horizontální linearita je náhle její součástí.
Absolutní překročení hranic média je však patrné především z pozdější tvorby, kdy se autoři zdánlivě médiu kresby vzdalují a využívají s kresbou na první pohled neslučitelné postupy. Série Nearly nothing is complete (2010) je pro tuto tendenci příznačná. Autoři inscenují řadu často absurdních situací, které výrazně ovlivňují rukopis jejich tvorby.“Autentický otisk“ autora je nejedenkrát dán mechanickou sílu bagru, motorky či nákladní lodě. Kresba vzniká za inscenovaných a především performativních podmínek. Možný objekt znázornění je často samotným aktérem kresby, která se v tomto kontextu stává až druhotným produktem, stejně jako její autorství, které je díky cílenému narušování rukopisu autorů v kontextu kresby průběžně zpochybňováno. Hranice média se rozpínají, stávají se méně patrné a vstřebávají v sebe formáty, které se s médiem kresby mohou jevit jako neslučitelné. Tento postup však paradoxně umožňuje autorům se kresbě přiblížit, průběžně rozkrývat její podstatu a dlouhodobě nacházet její nová východiska a její další využití v kontextu současné konceptuální tvorby. Pro Jiřího Frantu a Davida Bohma kresbou vše začíná, končí a nebo k ní alespoň směřuje.
Markéta Stará
Na počátku všeho byla kresba. Kresba jako forma rychlého deníkového záznamu, kresba jako forma komunikace. Jejími hranicemi – pokud tedy vůbec o hranicích lze v kontextu tvorby Jiřího Franty a Davida Bohma hovořit – však nebyl list papíru, či poznámkový blok, ale prostor – zdi pražské galerie Nod. Prázdnou galerií, vonící po čerstvém nátěru, to začalo, ale také skončilo. Na konci, tak jako v případě řady dalších kreseb, které autoři vytvořili ať na stěnách, na zemi, či ve sněhu, totiž zase nezbylo vůbec nic – v poslední den výstavy autoři své kresby v prostorách pražské galerie přetřely bílou barvou. Nic (?), spíše živá vzpomínka na každodenní práci, dokumentace a tedy i nesčetné množství časosběrného materiálu, jehož archivované fragmenty dále sloužily jako výchozí bod nebo stavební prvek pro vznik nového díla, či další impulz k tematizaci principů společné tvorby. Tak tomu bylo v Jihlavské galerii Půda (Možností je mnoho důvodů málo (2008)). Pro Jiřího Frantu a Davida Bohma je to především o kontinuálním procesu a snaze narušovat hranice, které jim vybraným médiem byla vytyčena. I přesto, že se tato dvojice pohybuje na pomezí instalace, kresby a performance, jejich zorné pole je vždy směřováno především ke kresbě.
Monumentální, nicméně často efemérní kresby příznačné především pro počáteční tvorbu autorů se pohybují se na pomezí snového světa a každodenní reality. Tematické ohraničení není prioritou, kresby jsou často výsledkem řízení náhody, volných asociací, momentálních impulzů či reakcí na práci druhého. „Explozivně – snová estetika“, která je pro řadu (nejen) velko-formátových kreseb typická, umožňuje autorům propojovat zdánlivě nesourodé entity a nejedenkrát dává vzniknout hybridním formám, jež ve své „roztříštěnosti“ a grotesknosti mohou fungovat jako příhodný odraz současného světa. Primárně se však nejedná o snahu kriticky nahlížet společnost či mechanismy, které její chod ovlivňují, jak by se tomu mohlo zdát z některých počinů ve veřejném prostoru či výstavě Snadná danost (2008), kde autoři skrze kresbu a instalaci zpracovali novinový materiál dvou nejčtenějších bulvárních deníku. Jde především o kresbu, její podstatu a přesahy do dalších médií. Snaha narušovat hranice kresby je patrná již z raných velkoformátových kreseb. Kresba Bez názvu (2007) pro pražskou galerii Mánes je toho příkladnou ukázkou. Autoři ignorují galerií vymezený prostor, t.j. hranice závěsného systému na zdech galerie. Kresba nejen expanduje za hranice zdánlivě možného, ale současně integruje závěsný systém do kresby, jehož horizontální linearita je náhle její součástí.
Absolutní překročení hranic média je však patrné především z pozdější tvorby, kdy se autoři zdánlivě médiu kresby vzdalují a využívají s kresbou na první pohled neslučitelné postupy. Série Nearly nothing is complete (2010) je pro tuto tendenci příznačná. Autoři inscenují řadu často absurdních situací, které výrazně ovlivňují rukopis jejich tvorby.“Autentický otisk“ autora je nejedenkrát dán mechanickou sílu bagru, motorky či nákladní lodě. Kresba vzniká za inscenovaných a především performativních podmínek. Možný objekt znázornění je často samotným aktérem kresby, která se v tomto kontextu stává až druhotným produktem, stejně jako její autorství, které je díky cílenému narušování rukopisu autorů v kontextu kresby průběžně zpochybňováno. Hranice média se rozpínají, stávají se méně patrné a vstřebávají v sebe formáty, které se s médiem kresby mohou jevit jako neslučitelné. Tento postup však paradoxně umožňuje autorům se kresbě přiblížit, průběžně rozkrývat její podstatu a dlouhodobě nacházet její nová východiska a její další využití v kontextu současné konceptuální tvorby. Pro Jiřího Frantu a Davida Bohma kresbou vše začíná, končí a nebo k ní alespoň směřuje.
Markéta Stará
